Svet-Stranek.cz
Chan Shaolin Si - sebeobrana Krnov

Historie Shaolinu:Chan Shaolin Si & Dju-Su Kung-fu sebeobrana KRNOV

Historie Shaolinu

Čínská bojová umění (wu-šu / wushu)* mají tradici dlouhou více než 2 000 let. Vyvíjela se a krystalizovala postupně pod vlivem různých údobí čínských dějin. Vzhledem k určitým obdobím plných válek a bojů mezi jednotlivými státy na území dnešní Číny nebo období válek s “barbary“ ze severu lze předpokládat, že zcela zákonitě docházelo i k rozvoji určitých druhů a technik boje. Např. již z období dynastie Šang (Shang; 1750-1040 př.n.l.) je známo použití válečných vozů na dvou kolech, které byly taženy dvěma koňmi, jejichž osádku tvořil kočí, lučišník a specialista na boj zblízka. Válečníci byly vyzbrojeni sekerami, kopími, nožovými sekerami, šípy a luky. Tyto bojovníky chránil pancíř z kůže nosorožce a bronzová přilba. Meče nebyly v té době ještě příliš používány a běžnou součástí armádní výzbroje se staly až v období Válčících států (475-221 př.n.l.), kdy doznala značného rozvoje čínská metalurgie [v 2. stol. př.n.l. se v Číně začala vyrábět ocel]. Již v rané historii můžeme také nalézt zárodky budoucích stylů, jako např. v postavě bojovníka z terakotové armády, který pochází z období dynastie Ťin (Qin; 221-206 př.n.l.)**, jehož pozice nápadně připomíná formu tchaj-ťi-čchüanu (taijiquan). V období této dynastie již byla také známa forma boje ťiao-tchi (jiaoti), která byla součástí výcviku armády. Také náznaky stylu opice lze spatřit na kresbách nalezených v hrobě šlechtice z Ma-wang-tuej (Mawangdui), které se datují rokem roku 168 př.n.l. Takovýchto příkladů bychom zajisté našli mnoho. Významným mezníkem ve vývoji čínských bojových umění však bezesporu byl vznik legendárního kláštera Šao-lin a jeho role při vývoji a zdokonalování různých bojových metod, ať již beze zbraně nebo se zbraní. Nelze říci, že by čínská bojová umění vznikla v klášteře Šao-lin jak mnohdy tvrdí tradice a různé legendy, poněvadž mnoho metod boje se zbraněmi i beze zbraní bylo prokazatelně známo již před jeho založením a navíc první skutečně historicky doložené zprávy o vztahu kláštera Šao-lin k bojovým uměním pocházejí až ze 13. století, z období mongolské dynastie Jüan (Yuan; 1271-1368), avšak můžeme říci, že klášter Šao-lin významnou měrou ovlivnil vývoj a zdokonalování těchto bojových metod a stal se kolébkou mnoha nových bojových stylů.

Klášter Šao-lin dostal své jméno podle své polohy uprostřed lesů (v čínštině les = lin; v kantonštině používané na jihu Číny se však Šao-lin nazývá Sil-lum, resp. Siu-lam), v pohoří Šao-š’ (Shaoshi; poblíž města Dengfeng, v provincii Che-nan / Henan), zhruba 50 km jihovýchodně od starodávného města Luo-jang (Luoyang), které bylo v letech 771-256 př.n.l. hlavním městem dynastie Východní Čou (Zhou) a v roce 494 n.l. se opět stalo hlavním městem dynastie Severní Wej (Wei). Okolo roku 500 n.l. byl Luo-jang s téměř půl miliónem obyvatel jedním z největších měst světa. Samotný klášter byl postaven okolo r. 495 n.l. na rozkaz císaře Siao-wen-tiho (Xiaowenti; 471-499) v 19. roce vlády dynastie Severní Wej, aby sloužil jako místo pobytu významného indického buddhistického mnicha, jehož čínské jméno bylo Pa-tchuo (Ba Tuo). Ctihodný Pa-tchuo není příliš znám, poněvadž byl zastíněn podle tradice nejvýznamnější a nejslavnější postavou v dějinách čínských bojových umění, kterou byl bezesporu indický mnich Bódhidharma (čínsky zkráceně Ta-mo, japonsky Daruma). Bódhidharma žil zhruba v letech 470-543 n.l. Jedná se však o postavu historicky velice nejasnou. První písemné zprávy o něm lze nalézt až v pramenech, které pocházejí z období zhruba dvě stě let po jeho údajném pobytu na území Číny, a teprve v traktátu z 11. století je písemná zmínka o Bódhidharmovi ve vztahu ke klášteru Šao-lin. Údajně přijel do Číny z jižní Indie (připlul do jihočínského přístavu Nan-ťing, tehdejšího hlavního města říše Liang) na pozvání císaře Wu-tiho (Wu Di), panovníka dynastie Liang, která vládla na jihu, a měl v Číně rozšiřovat buddhistické učení „Velkého vozu“.* Jeho učení se však na jihu nesetkalo s pochopením, a tak se Bódhidharma rozhodl putovat dále na sever, aby se nakonec okolo roku 527 n.l. usadil v klášteře Šao-lin, který ležel na území dynastie Severní Wej. Součástí jeho učení byly i dlouhé meditace vsedě**, jejichž cílem bylo zklidnění mysli. Sám Bódhidharma strávil podle legendy v meditaci vsedě proti zdi celých devět let. Tyto meditace byly pro mnohé z mnichů fyzicky velice náročné, a proto pro ně Bódhidharma podle tradice stvořil také sestavu tělesných cvičení Luo-chan š’-pa-šou (Luohan Shi Ba Shou; Osmnáct rukou luo-chana***), které byly pozdějšími generacemi rozvinuty a staly se základem tradičního šaolinského bojového umění. I přesto, že je Bódhidharma tradicí pokládán za 1. patriarchu čchanového buddhismu (předávaný titul velkých mistrů čchanu resp. zenu) a je tradičně spojován s příchodem čchanu na území Číny, není toto tvrzení zcela opodstatněné, poněvadž čchanový buddhismus byl znám v Číně již před jeho příchodem. Šao-lin mohl být bezesporu významným centrem čchanového buddhismu, ale téměř jistě nebyl místem jeho zrodu. Za zakladatele čchanu v Číně je obvykle považován Tao-an (Dao-an; 314-385 n.l.), buddhistický učenec, který pocházel ze severní Číny, kde se narodil v konfuciánské rodině (buddhismus samotný začal do Číny pronikat z Indie v 1. století n.l.). Čínský čchanový buddhismus byl také do značné míry ovlivněn taoismem. Z období založení kláštera Šao-lin pocházejí též nádherné skalní chrámy v Lung-menu (Longmen; Dračí brána), zhruba 40 km na západ od kláštera. Na vytesaných sochách a kresbách v těchto jeskyních je zřejmý ohromný vliv buddhismu, jehož největší rozkvět v Číně probíhal v období 5. až 9. století n.l.* Skalní komplex v Lung-menu tvoří 1 300 jeskyní a více než 100 000 kamenných soch buddhů. Na počátku 6. století existovalo na území Číny zhruba 15 000 buddhistických klášterů a pousteven. Na konci 6. století jich bylo již na 40 000. Kolem roku 583 n.l. daroval generál Jang Ťien (Yang Jian; 541-604), pozdější císař nové dynastie Suej (Sui; 581-618 n.l.) vládnoucí pod jménem Jang-ti, který byl velkým zastáncem buddhismu, klášteru 700 ha půdy. Na sklonku dynastie Suej zachránili údajně mniši ze Šao-linu knížete Li Šin-mina (Li Shinmin), pozdějšího císaře dynastie Tchang (Tang; od r. 627 vládl pod jménem Tchaj-cung / Tai Zong), kterého zajal generál Wang Š’-čung (Wang Shichong). Za tento odvážný čin udělil císař jednomu z mnichů titul generála a klášteru věnoval dalších 366 ha půdy spolu s vodním mlýnem. Bylo běžné, že kláštery vlastnily kromě ohromných pozemků také zelinářské zahrady, mlýny, sady, hostince, obchody nebo pivovary, ze kterých jim plynuly nemalé zisky. Půjčovaly také peníze na 7% úrok měsíčně. Císař Tchaj-cung (Tai Zong) údajně také vydal nařízení jímž povoloval mnichům kláštera Šao-lin konzumovat maso, pít alkohol (což dozajisté napomohlo vzniku šaolinského stylu opilého člověka)**, nosit žlutý oděv (žlutá barva se symboly draka a fénixe byla výsadou císaře) a vytvořit vlastní vojenský oddíl složený z mnichů o síle 500 mužů. V té době také údajně došlo k obohacení arzenálu šaolinských zbraní o metody s dlouhým kopím a mečem. Mniši praktikovali nejen tělesná cvičení a bojové techniky, ale také dechová cvičení a jízdu na koni. Díky této události se stal klášter jedním z největších a nejvýznamnějších v Číně. Přicházelo do něj mnoho slavných a vysoce postavených lidí, aby si zde vyslechli buddhistické učení.

Během dynastie Tchang (Tang; 618-907 n.l.)* a Sung (Song; 960-1279 n.l.) navštívilo klášter mnoho lidí, kteří nebyli mnichy, aby se zde učili bojová umění a vyměňovali si zkušenosti z oblasti bojových umění. Např. v roce 961 n.l. bylo opatem kláštera pozváno 18 mistrů čínských bojových umění, aby zde předvedli své umění. Již během 10. století se v klášteře vyučovalo mnoho metod boje (opičí pěst, krátká pěst, dlouhá pěst, atd.)**. V období dynastie Sung (Song; 960-1279) mniši obvykle putovali po Číně, aby šířili čchanový buddhismus a do klášterů se vraceli jen na zimu. Jen menší část mnichů celoročně obývala kláštery. Objevilo se mnoho falešných mnichů, poněvadž písemné potvrzení o absolvování klášterní výuky se falšovala.*** Ve 14. a 15. století navštívilo čínské čchanové kláštery také mnoho japonských mnichů. Např. podle šaolinských kronik měli v tomto období pobývat v klášteře nejméně tři japonští mniši, kteří se zde učili bojové umění.**** V období dynastie Ming (1368-1644 n.l.) bylo již šaolinské bojové umění dosti populární i v širší společnosti. Mniši byly také nasazeni do bojů s japonskými piráty na pobřeží Číny v období dynastie Ming (1368-1644), při kterých se bojové umění mnichů velice osvědčilo a mniši získali díky svým bojovým schopnostem velikou úctu. Během dlouhé historie šaolinského bojového umění existovalo také několik „poboček“ kláštera Šao-lin. Např. na počátku mandžuské dynastie Čching (Qing; 1644-1911) již údajně existovalo po celé Číně deset klášterů nesoucích název Šao-lin (mnohdy se jednalo se o pobočky kláštera Šao-lin v provincii Che-nan), které se staly centry šaolinského bojového umění, čímž vzniklo také mnoho odlišných šaolinských škol (E-mej / Emei, Kuan-tung / Guandong, Šan-tung / Shandong, Fu-ťien / Fujian – obvykle podle provincie, ve které se klášter nacházel). Nicméně klášter Šao-lin z pohoří Šao-š’ v provincii Che-nan je klášterem, ke kterému se vážou legendy o Bódhidharmovi a údajném vzniku bojových umění.

Šaolinské bojové umění se dá v podstatě rozdělit na severní, které vzniklo v klášteře Šao-lin v provincii Che-nan (Henan) a jižní, které pochází z kláštera Šao-lin v provincii Fu-ťien (Fujian), která leží na jihovýchodním pobřeží Číny. Klášter v provincii Fu-ťien (Fujian) byl na základě císařského dekretu založen v období dynastie Ming (1368-1644 n.l.). Po porážce dynastie Ming a nástupu Mandžuů, nové dynastie Čching (Qing; 1644-1911 n.l.), se stal jižní klášter místem shromážďování stoupenců poražené dynastie Ming. Stal se základnou pro tajnou společnost nazývanou Triáda, kterou tvořili vojáci, kteří se nechtěli vzdát Mandžuům a odmítali splnit požadavek Mandžuů, aby si holili hlavy a pod. Členové tajné společnosti museli přísně dodržovat zásady konspirace a vzájemně se poznávali např. podle držení hůlek při jídle, podle toho, jak měli rozestavěné nádobí nebo podle různých dalších hesel a systému znamení. V roce 1684 však klášter oblehlo madžuské vojsko a úplně jej vypálilo. Podle tradice se zachránilo pouze pět mnichů, kteří se vydali na pouť, během níž získavaly další a další stoupence v boji proti nenáviděným Mandžuům. V severním klášteře v provincii Che-nan (Henan) byl používán pozdrav, při němž dochází k sepjetí obou otevřených dlaní jako při motlitbě, zatímco v jižním Šao-linu se používalo přiložení pravé pěsti k levé otevřené dlani na úrovni prsou, poněvadž pravá pěst byla v čínském písmu vyjadřována znakem pro slunce, zatímco levá otevřená dlaň znakem pro měsíc a kombinace obou znaků měla význam „Ming“ (jakožto připomínka na poraženou dynastii Ming). Mnoho mnichů z jižního Šao-linu, poté, co byl klášter zničen čchingskými vojsky (mimo jiné prý také za pomoci tibetských mnichů – lamů), uteklo dále na jih, do sousední provincie Kuan-tung (Guangdong), kde se v důsledku toho začalo vyvíjet několik šaolinských stylů. Aby se vyhnuli persekucím ze strany Čchingů, nepoužívali mistři v názvech těchto stylů výrazu Šao-lin. Styly nesly ve svých názvech buďto jména svých tvůrců anebo názvy forem, charakteristických pro daný styl. Pět nejznámnějších stylů, které nesou jména svých tvůrců, představují: Chung Kcha (Hoong Ka), Lao Kcha (Lau Ka), Čchou Kcha (Choy Ka), Li Kcha (Li Ka) a Mo Kcha (Mok Ka), přičemž výraz „kcha“ („ka“) označuje v kantonštině rodinu. [Podle legendy je založilo 5 mnichů, kteří se zachránili z hořícího šaolinského kláštera.] Ke stylům, které dostaly svůj název podle forem, které jsou pro ně charakteristické řadíme např. Dračí kung-fu, Kung-fu černého tygra, Kung-fu bílého jeřába. Např. styl Hung-čchüan (Hung quan) se vyvinul v rámci bratrstva Chung (Chung-ťia / Hung chia), jihočínské tajné společnosti a nejvýznamnější z 5 škol, vycházejících z tradice Šao-lin, které vznikly v 18.stol. Údajně ji založil opat Čch’-š’ (Chi-shi). Šlo o školu, jejíž učení představovalo syntézu bojových umění (wu-šu), zdravotních cvičení (čchi-kung) a religiózních, filosofických a psychologických nauk. V čínštině také existuje rčení: „Jižní pěsti a severní kopy.“ To znamená, že pro jižní Šao-lin jsou charakteristické techniky rukou, zatímco pro severní Šao-lin kopy a techniky nohou. Je to dáno především převládajícím prostředím v daných oblastech. Širé pláně severu podporovaly rozvoj technik nohou, zatímco jih, vyznačující se velkými aglomeracemi s obydlími namačkanými na sebe a svými obytnými čluny, s sebou přinesl rozvoj především technik rukou. Zatímco většina stylů používá při technikách rukou obvykle jen pěst nebo otevřenou dlaň, používá jižní Šao-lin daleko větší paletu technik jako např. tygří dráp, opičí tlapu, ruka kudlanky nábožné atd. Obecně bychom mohly k severnímu Šao-linu přiřadit následující styly: severní Kudlanka nábožná, Černý jeřáb a Černý tygr. K jižnímu Šao-linu se řadí Bílý jeřáb, Tygr, Drak, Leopard, Had a jižní Kudlanka nábožná. Jak můžeme vidět z názvů jednotlivých stylů, většina z nich byla vytvořena na základě pozorování a napodobování zvířat. Ke stylům kláštera Šao-lin neodlučitelně přináleží také styl Luo-chan-čchüan (Luohanquan; Arahatova pěst), jenž vytvořily generace šaolinských mnichů a který napodobuje různé pozice soch osvícených arahatů (tj. těch, kteří dosáhli osvícení), které se nacházely v areálu kláštera. Jižní klášter Šao-lin byl nakonec zničen během Boxerského povstání v letech 1898-1901, v jehož čele stáli stoupenci tajné nábožensko-mystické společnost I-che-čchüan neboli Pěst spravedlnosti a míru – odtud název „boxeři“. Tato tajná společnost vznikla v polovině 19.stol. Její učení představovalo syntézu čínských tradičních náboženství (taoismu a buddhismu), konfuciánské etiky a šamanských technik. Členové společnosti uznávali božstva všech 3 doktrín, avšak za nejvyšší božstvo pokládali boha války Kuan-tiho (nazývaného i Fu-mo ta-ti). Charakteristickými rysy této společnosti byl jednak výcvik jejích členů v bojových uměních (kung-fu), jednak nenávist vůči křesťanství a evropské kultuře (symbolizované misionáři a agresivním kolonialismem), jež vyústila v masové zapojení se jejích členů do tzv. „Boxerského povstání“, rozdrceného až spojeným úsilím intervenčních armád 8 koloniálních mocností. Severní klášter v provincii Che-nan (Henan) byl vypálen roku 1928 vojáky generála Š’ Jou-sana (Shi Yousan). Mnozí mniši po požáru severního kláštera odešli do jiných klášterů, někteří se usídlili v okolních vesnicích a zbytek se snažil klášter alespoň částečně obnovit. To se jim sice podařilo, ale mezitím klášter téměř ztratil svůj někdejší význam. Úplně zrestaurovány však byly oba kláštery až poměrně nedávno čínskou vládou (severní na počátku 70. let a jižní na počátku 80. let minulého století). Na místě, kde stával původní jižní klášter, je vztyčena pamětní deska, která připomíná historický význam tohoto místa.

Na závěr je třeba poznamenat, že šaolinské bojové umění používá také mnoho druhů zbraní. Jako čtyři nejdůležitější jsou obvykle zmiňovány tyto: hůl (kun / gun), široký meč neboli šavle (tao / dao), kopí (čchiang / qiang), rovný meč (ťien / jian). Nejpoužívanější zbraní však byla a je hůl (kun / gun), která bývá také někdy nazývána praotcem všech zbraní. Jako zbraň přicházela nejčastěji v úvahu i u mnichů, poněvaž ji používali na svých dlouhých poutích. Nejčastější velikostí hole bývá velikost od země do výše obočí, avšak existují i hole delší nebo naopak kratší. Delší hole jsou také obvykle zúžené na jednom konci a jsou přezdívány „krysí ocas“ (šu-wej-pa / shuweiba). [Velmi podrobnou studii o tradičních čínských zbraních představuje kniha dr. Yang Jwing-minga Starověké čínské zbraně / Válečné nástroje a pomůcky bojových umění. CAD Press, Bratislava 2002.]

Nedílnou součástí šaolinského bojového umění je také čchanová meditace (jap. zazen), která odráží úzký historický vztah wu-šu k čchanovému buddhismu, přičemž nejdůležitějším rysem (a v podstatě jediným) čchanové (zenové) meditace je bdělé vědomí neboli bezprostřední uvědomování si přítomnosti (resp. pozice těla, dechu). Velice důležitá jsou v bojovém umění wu-šu dechová cvičení (čchi-kung / qigong). Např. Š’ Kuo-lin (Shi Guolin), šaolinský mnich 34. generace, se domnívá, že dechová cvičení by měla být prvním krokem při tréninku bojových umění. Říká: „…naše pohyby jsou řízeny dechem. Bez ovládnutí (kontroly) dechu je nemožné získat plnou kontrolu nad našimi pohyby. Bez ovládnutí dechu a svých pohybů nebudeš schopen pěstovat svého ducha. V Šao-linu existuje přímé spojení mezi trénikem mysli, ducha a těla. Dýchání je důležité nejen k životu, ale je jedním z klíčů k dokonalému ovládnutí bojových umění.“


VYSVĚTLIVKY:

* Wu-šu neboli válečnické umění. Tento termín se ve vztahu k čínským bojovým uměním používá v Číně nejčastěji. Někdy se pro čínská bojová umění používá také termínu kuo-ťi (guoji; národní techniky), čung-kuo-čchüan (zhongguoquan; čínská pěst), čchüan-fa (quanfa; cesta pěsti) nebo čchüan-šu (quanshu; umění pěsti).

** I přesto, že trvání této dynastie bylo velice krátké, měla pro čínskou historii obrovský význam, protože během vlády Čchinů resp. Prvního císaře došlo ke sjednocení Číny, přičemž od tohoto období si (s malými obdobími zmatků a bojů mezi jednotlivými státy) Čína zachovala až do roku 1911 n.l. charakter císařství.

* Učení „Velkého vozu“ neboli mahájána, je jedním ze dvou hlavních směrů buddhismu [vedle théravády či hínajány neboli „Malého vozu“]. Do této kategorie náleží i čchan (japonsky zen). Mahájána neklade přílišný důraz na mnišský život, přičemž cílem jejích stoupenců je spíše dosažení osvícení ku prospěchu všech živých bytostí.

** Tyto meditace se nazývají cuo-čchan (zuochan; japonsky zazen). Ve své podstatě je cuo-čchan (zuochan; zazen) přebýváním ve stavu bdělé pozornosti, kdy se meditující nesoustředí na žádný konkrétní objekt nebo myšlenku, ale pouze si uvědomuje vše, co do mysli vstupuje a odchází.

*** Luo-chan (sanskrt. arhat) – světec, jenž dosáhl vysvobození (osvícení) vlastním úsilím.

* V roce 850 n.l. bylo převedeno 250 000 mnichů do laického stavu, aby se tak dosáhlo zvýšení příjmů a daní, poněvadž kláštery byly osvobozeny od daní a pracovních povinností.

** Konzumace alkoholu nebyla ve staré Číně považována za něco nemorálního. Neodsuzovali ji ani taoisté a konfucianisté. Umírněnost v pití nebyla považována za ctnost a básníci dynastie Tchang (Tang) dokonce opěvovali popíjení za svitu měsíce.

* V období dynastie Tchang (Tang) žilo okolo roku 657 n.l. na území říše zhruba 50 miliónů obyvatel a státní aparát se skládal z 13 500 úředníků.

** V té době však byla většina technik rukou prováděna otevřenou dlaní. To znamená, že tyto styly obsahovaly také techniky otevřenou dlaní.

*** Např. okolo r. 1150 n.l. bylo prý vydáno a prodáno až 50 000 prázdných potvrzení o absolvování mnišské výuky, do kterých stačilo vepsat jméno a která zaručovala svým majitelům snadný život bez bídy. Tímto způsobem se mohlo také objevit mnoho falešných šaolinských mnichů, vyučujících různé metody boje.

**** V současné době se o obvykle mluví o průniku čínských bojových umění do Japonska přes ostrov Okinawa. Je však pravděpodobné, že se některé čínské metody boje dostaly do Japonska mnohem dříve, a to právě díky čchanovým (zenovým) mnichům.
návštěvníků stránky
celkem150 342
tento týden91
dnes28